27. února 2018

DIY video

Měla jsem ho v hlavě asi tak rok a dalších šest měsíců trvalo, než jsme s Tomem dali ty tři minuty dohromady... tak tady je, moje nové video







Vypadá úplně jinak, než moje původní představa natočit podrobné video o výrobě kokedamy. Tom prohlásil, že jsem před kamerou úplně nemožná a že to bude super nudný. Došlo i na slzy a já si říkala, jak s ním někdo může pracovat! Jenže se ukázalo, že měl samozřejmě pravdu a nakonec mi vymyslel, zrežíroval, natočil a sestříhal video, kde vlastně skoro nejsem, vidět mi jsou hlavně ruce, ale je v něm všechno podstatné a je tak krátké, že ho snad i někdo dokouká :-) 

Vůbec jsem si nedokázala představit kolik dá práce udělat jedno blbý krátký video! Je to jako se vším... projít několik slepých cestiček, třikrát něco dotočit, strávit x večerů výrobou popisek, který nakonec vůbec nepoužiju, nastudovat autorská práva k hudbě a pak hledat použitelné znělky... spousta věcí mě vůbec nenapadla. Jo a nejhorší je na sebe stotisíckrát koukat a poslouchat svůj hlas pořád dokola při nahrávání voiceoverů a vkládání titulků, ale už jsem si teda asi zvykla, že ta divná osoba s pisklavým hlasem jsem teda jako já, no. 
Nechápu, jak to dělají všichni ti youtubeři a tvůrci DIY videí, kde na to berou čas a energii, klobouk dolů!


toto je prosím fotka z července 2017, kdy jsme poprvé natáčeli...

Největší klobouk - obří sombréro - ale smekám před mým mužem, který měl dost trpělivosti a nápadů na to to celé vymyslet a dotáhnout :-*

22. února 2018

Lapače

Kdysi dávno jsem jich několik vyrobila jako dárky, zvláštní jak se tenhle trend pořád vrací a jak se obměňuje! Tenkrát jsem vyráběla lapač snů, aby byl co nejvíc indiánský, dneska spíš frčí ty v boho stylu.

Trochu jsem se pídila po tom, odkud lapače snů vlastně pochází, snažila jsem se najít třeba i nějaké fotky, nejradši bych nějaké fakt reálné z indiánských týpýček, úplně jsem si předstvovala jak to asi vypadalo, ale prostě to asi nikdo kdysi nenafotil a nedal na pinterest, protože jediné, co jsem objevila je toto...


to vpravo je jako indianská protéza? :-D


Dočetla jsem se, že lapače snů mají původ v kultuře Ojibwe, indiánského kmene pocházejícího z území nad velkými jezery v dnešní Kanadě. Ojibwejské slovo pro pro lapač asabikeshiinh znamená pavouk, lidé tohoto kmene považovali pavouky za symbol ochrany. Podle jejich legendy bděla nad ochranou jejich kmene a hlavně dětí mystická postava Pavoučí ženy. Protože ale lidé kmene Ojibwe neustále svoje teritorium zvětšovali, obávali se, že orchrana Pavoučí ženy už tak daleko nedosáhne, a proto indiáni začali vyrábět tyto ochranné talismany z vrbových proutků vypletené stejnou technikou, kterou vyplétali sněžnice a které si nosili s sebou. Měly připomínat pavoučí síť, aby ochrana Pavoučí ženy dosáhla co nejdále. 

Tyhle talismany byly zároveň používány jako ochrana spících, hlavně dětí, před nočními můrami. Indiáni věřili, že dobré i špatné sny jsou všudypřítomné a lapač snů umístěný nad postel dokáže zachytit špatné sny, zatímco ty dobré pustí po provázcích dolů k snícímu. To je až romantická představa. 

V 60. a 70. letech minulého století se indiánské lapače staly velmi populární hlavně díky panindiánskému hnutí spojujícímu všechny indiánské kmeny na území Severní ameriky, které uznalo lapač snů za symbol indiánského spojenectví a ty se začaly šířit jako tradiční řemeslný výrobek indiánů. A tak se jako suvenýry a dekorace dostaly i do Evropy, jak prosté... jen ta mystika se z nich už možná vytratila, nebo kdo ví, asi záleží, kdo lapač vyrábí a jakou energii do něj dá, co myslíte?


Lapač snů můžete pověsit do prostoru nad postel nebo nad stůl, krásně vynikne zavěšený na stěně, v okně nebo nad dveřmi. Můžete si ho na léto přenést i ven do zahrady a pověsit třeba na strom či na pergolu nebo terasu, kde bude krásně vlát ve větru! Ať už lapače zavěsíte kamkoliv, všude budou zachytávat negativní energii a pokud na to nevěříte, tak určitě poslouží alespoň jako krásná dekorace.

Mám velkou radost, že se mi podařilo pro Zahradu na niti navázat kontakt s Bárou Jindrovou, která vyrábí úžasné háčkované lapače snů. Bára je hodně energická a spontnání žena, když za mnou poprvé přišla do Zahrady, sršela dobrou náladou a tak dobře jsme si popovídaly, že když odcházela, měla jsem pocit, že se známe už dlouho. 



Bára většinu roku žije na Srí Lance, kde provozuje svůj serfhouse, základnu pro serfaře. Život na Srí Lance je prý pomalejší, a tak má čas se tam věnovat výrobě lapačů snů, které ručně háčkuje z bavlněné příze a doplňuje je krajkami, peříčky a korálky.

Lapače snů od Báry najdete v Zahradě na niti i na eshopu.




Rozhovor s Bárou si můžete přečíst tady.













Vyrobili jste někdy nějaký lapač snů? A věříte na proudění energií?

foto: Bára Jindrová a Zahrada na niti

17. února 2018

Tři billboardy a Osiřelák

Tenhle film se mi zažral pod kůži tolik, že ho prostě musím doporučit dál. Možná už to brzo nebude ani potřeba, protože je to můj favorit na Oskara a už vyhrál Zlatý globus.


zdroj čsfd

Miluju filmová překvapení, prostě jít do kina na film, o kterém nevím vůbec nic, ani se nemrknout na čsfd, ani si nepřečíst recenzi na Rotten tomatoes, prostě nic nečekat a užít si to. Tři billboardy kousek za Ebbingem vybral Tom, řekl, že to bude dobrý a já si jen říkala, proboha, ten film má ale divnej název... a pak už jsem jen koukala s otevřenou pusou.

Tenhle film se pohybuje na hraně kýče, ale zajímavý je, že se do něj nikdy nepřehoupne. Dokonalý dialogy, skvělý postavy a herecký výkony a taky příběh. Když jsem se v titulcích dočetla, že ho napsal a režíroval Martin McDonagh, tak mi spadla brada po druhý. Martin McDonagh totiž taky napsal a režíroval film V Brugách a napsal jedny z mých nejoblíbenějších divadelních her, který jsem v Činoheráku během své uvaděčské kariéry viděla asi tak 20x - Pana Polštáře a Osiřelý západ. Osiřelý západ je stále na repertoáru, i když už tam bohužel chybí skvělý Michal Pavlata, stojí za vidění! 


zdroj ČK
Doporučuju na nic neklikat a jít do kina/divadla, podívaná zaručena!

2. února 2018

Cibulová sezóna

u mě začíná, když si na rozehnání zimního splínu koupím pár rychlených cibulovin... nejradši mám modřence a taky hyacinty pro jejich úžasnou vůni a úplně nejvíc jejich kombinaci.




Nejkrásnější způsob jak pěstovat rychlené cibuloviny jsou podle mě, cibulové vázičky, v těch totiž vynikne celá rostlina i s kořeny.

Jak jsem se tak pídila po informacích o tomhle způsobu rychlení cibulovin, kterým si zpříjemňuji zimu už několik let, dopátrala jsem se hodně zajímavých informací a trochu mi spadla brada. Zjistila jsem, že první cibuloviny se takhle začali rychlit vlastně hned během tulipománie během 17. století, kdy tulipány byly poprvé velkým trendem a ceny jejich cibulí se šplhaly do astronomických částek.
My už dnes máme tulipány, narcisy nebo hyacinty skoro za domácí druhy, ale původem jsou to rostliny z Číny a kazašských stepí, které se do Evropy dostaly až během 16. století a to samozřejmě zásluhou holanďanů, jak asi všichni ví... Holandsko je od té doby cibulová velmoc. A já si nevím proč myslela, že cibulové vázy jsou poměrně nový trend!

A přitom doklady o pěstování hlavně hyacintů v cibulových vázách jsou v různých publikacích už z 18. století a někde jsou dokonce tyhle vázy znázorněny i v obrazech slavných mistrů!


jako třeba v tom od Philipa Rousseaua z roku 1850,
který vlastní rotterdamské muzeum


přehled cibulových váziček nabízených newyorskou firmou Henderson & Co. (19.stol.)
Nejvíce se cibulové vázičky vyráběly v zemích, kde byly cibuloviny hitem. Nejdekorativnější vázy na nožičkách a v různých stylech vznikaly ve Francii, velmi populární byly v Anglii, hlavně během Viktoriánské éry a pro zdejší trh byly údajně hojně vyráběné v Čechách! Oj, kde ty časy jsou! Velmi krásné a jednoduché cibulové vázičky vznikaly samozřejmě i v Belgii, Holandsku a ve Skandinávii. A protože to byla opravdu oblíbená dekorace a vznikalo spousta různých druhů a stylů, staly se předmětem sbírek a po světě existuje mnoho sběratelů, kteří vlastní úžasné sbírky cibulových váziček. V Holandsku je to dokonce tak populární, že vznikl i Klub sběratelů cibulových váziček! Taky kde jinde, že? 


sbírka Patricie Coccorisové, která napsala o cibulových vázičkách knihu 
The Curious History Of The Bulb Vasezdroj
Mrkněte na některé sběratele a jejich kousky třeba tady nebo tady nebo tady. Musím říct,že jsem se nemohla nabažit a strávila jsem prohlížením nejrůznějších typů a pročítáním všech článků skoro celý den... to jen jako upozornění ;-) 

Je mi tedy stále větší záhadou, jak to, že je tak strašně těžké nějaké cibulové vázičky sehnat. A teď nemyslím ty starožitné, ale ty obyčejné, dnešní, moderní, nově vyrobené, vlastně jakékoliv. Prostě se na ně nějak zapomíná, sběratelé si hledají ty staré a o nové asi nikdo nemá zájem, jinak si to neumím vysvětlit. 




V Zahradě na niti se ale stejně snažím mít vždy nějaké k dispozici, momentálně najdete v nabídce menší lila cibulové vázičky na malé cibuloviny jako jsou modřence, irisy nebo drobné narcisky, různobarevné cibulové vázy a reliéfové zelené cibulové vázy na hyacinty a větší cibule, kouřové cibulové vázy na střední cibulky třeba narcisků. A největší lila cibulové vázy na cibule jako hyacinty či amarylisy.



Cibulové vázy se zároveň dají použít jako ideální na klíčení avodkádových pecek, aniž byste museli do pecky zabodávat párátka. Nejlépe se mi osvědčila velká lila cibulová váza.




Cibulové vázy jsou dělané speciálně pro tento účel, proto mají v horní části tzv. mističku, do které se postaví cibulka, ve spodní části je pak nádoba rozšířená na vodu pro kořeny. Voda se do vázy naleje jen do poloviny, aby cibule nikdy nestála ve vodě a neshnila. Na dno vázy se můžou dát i kamínky, aby se zajistila co největší stabilita.

(dále inspirační fotky z pinterestu)







Momochodem, víte že tulipány, hyacinty, narcisy i modřence nejsou naše původní rostliny, ale pochází z Číny a z kazašských stepí? Do Evropy se dostaly až v 16. století a říká se, že jedny z prvních modřenců rostli v Jelením příkopě Pražského hradu. Taková jarní exotika na kterou už jsme tak zvyklí, že jsme si jí skoro přivlastnili. Já jsem si docela dlouhou dobu myslela, že rozhodně aspoň tulipány jsou naše původní cibuloviny. Na našem území je ale z jarních cibulovin původní jen sněženky a bledule.







Mimo jarní cibulovou sezónu cibulové vázy ale také najdou využití na menší kytičky nebo v nich můžete nechat kořenit řízky pokojových rostlin nebo nechat vyklíčit různé pecky...








Na rychlené cibule se ale dají použít i úplně obyčejné vázy, které třeba zrovna máte doma a mají příhodný tvar, třeba jako tyhle...


zdroj: pinterest




Co vlastně znamená rychlení cibulovin? 

Prostě urychlení jejich kvetení, abychom nemuseli čekat až do jara, a to se u cibulovin děje teplotou. Tradiční postup je, že cibuloviny zasázíte na podzim do květináčů a truhlíků a začátkem roku je přenesete ze zahrady nebo balkónu domů, kde díky vyšším teplotám začnou růst a následně i kvést v domnění že jaro je tady... prostě taková cibulová mystifikace...

Pokud chcete cibule rychlit v cibulových vázičkách, pak je nezasadíte do země, ale jen je umístíte na chladné místo, kde nemrzne, třeba do sklepa, do garáže nebo do ledničky, kde by ideálně měli být 8 týdnů. V lednu je vyndáte a umístíte na cibulovou vázu v které je voda do místnosti s pokojovou teplotou. Cibule pomalu pustí kořeny a začnou klíčit. Nejzábavnější na tom je ten celý proces kořenění, pučení a růstu pozorovat...



Pokud jste si na podzim nekoupili cibule, už je teď na jaře asi neseženete, ale nevadí, do cibulových váziček se totiž dají použít i ty, co jsou teď k dostání v obchodech už narašené! Prostě jen opatrně odstraníte zeminu z kořenů, kořeny propláchnete a je to...


Také to tak dělám, protože na podzim většinou mívám jiné starosti než myslet na cibule na jaro. Navíc je to záruka, že vám cibule vykvetou, není totiž většího zklamání, než že se pipláte s cibulí z loňského roku a ona pak nevykvete. To se často děje u hyacintů, které se kvetením úplně vysílí a druhý rok pak nevykvetou.



Děláte si doma nějaká cibulová aranžmá? A jaké jsou vaše nejoblíbenější cibuloviny?