25. ledna 2018

Na vlastní pěst - Peru, Bolívie

Občas se mě někdo ptá na tipy z cest a protože sama před cestou vždycky hledám informace na různých blozích a ráda čerpám ze zkušeností ostatních cestovatelů, založila jsem tady na blogu rubriku Na vlastní pěst, kde bych ráda dala dohromady typy a poznatky, které by mohly vám ostatním, kteří se třeba chystáte cestovat do stejné destinace, pomoci v plánování cesty a ušetřit si tak některé nepříjemnosti. 

(září 2017)
Lima - Huaráz - Lima - Cusco - Aquas Calientes (Machu Picchu) - Cusco - Arequipa - Cabanaconde (Colca kaňon) - Chivay - Puno (Titikaka) - La Paz - Uyuni (Salar de Uyuni) - La Paz - Lima

První menší zádrhel nastal v Miami, USA, odkud jsme měli let do Limy. Letuška na check-in nás upozornila, že pro vstup do Peru musíme mít důkaz, že zemi opustíme v podobě letenky či jízdenky ze země, kterou ona musí vyplnit do počítače a kterou jsme neměli (koupili jsme si pouze letenky do Peru a letenku z New Yorku domů), protože většinou cestujeme s hrubým itinerářem a detaily cesty vymýšlíme za pochodu podle toho kde se nám líbí... narychlo jsme se tedy rozhodli, kdy zhruba přejedeme do Bolívie a koupili si letenky z Cusca do La Paz, které jsme nakonec nepoužili. Bývalo by stačilo si koupit jakýkoliv levný autobus a ušetřili bychom $100.

V Peru i Bolívii se dá velmi často platit i kartou, ve většině případů ale potřebujete mít Visa, Mastercard nikde neberou, takže pak musíte vybírat z bankomatů hotovost, ty většinou dávají maximálně kolem 2 tisíc korun, některé navíc chtějí poplatek za výběr (nad rámec toho co ještě zaplatíte své bance). Občas jsme měli problém s kartami od Fio, které nám to vyplivovalo, pokud máte možnost je rozhodně dobré vzít kreditní kartu.

Hned v Limě jsme si koupili místní simku s daty, maximum bylo asi 1,5GB na 14 dní, tak jsme si vzali radši hned dvě, což se nám vyplatilo. Je ale dobré si dopředu zjistit, jestli třeba nemáte zablokovaný telefon na neevropské simky jako já, ještě stále ho nemám odblokovaný :-/

Rozhodně doporučuji si dát před cestou aspoň základní kurz španělštiny, moc si neumímm představit jak bychom to zvládli bez ní nebo teda umím, ale bylo by to o dost náročnější. Mám tedy jen fakt základy (2 semestry) a stáhla jsem si před cestou Babel, abych si vše zopakovala a je to fakt super appka, i když třeba neumíte vůbec. Anglicky nemluví ani většina průvodců a ač mi to přišlo zvláštní, téměř všichni cestovatelé, které jsme cestou potkali, uměli španělsky. Ti kteří nemluvili byli chudáci občas dost bezradní.

Ubytování jsme řešili přes Airbnb nebo Booking tak půl na půl a většinou jsme si ho rezervovali jen pár dní dopředu podle toho jak jsme se rozhodli kam pojedeme.

Super jsou na přesuny po zemi dálkové autobusy, které jsou vybavené na spaní. Dostanete deku, někdy i svačinu a vodu a sedačka se dá sklopit téměř do vodorovné polohy. Když jedete přes noc, ušetříte za nocleh a ráno se probudíte o pár stovek kilometrů jinde. Celkem jsme v nich strávili 6 nocí a až na jeden autobus, který netopil to byla velmi dobrá volba. Doporučuji autobusy Cruz Del Sur. 8 - 10 hodinová jízda stojí kolem 700Kč.



Jediný problém s autobusem bylo spojení Chivay - Cusco, pokud se nechcete vracet na jih do Arequipy a chcete ušetřit asi 4 hodiny cesty, pak je jediná možnost jet předraženým turistickým autobusem. 





Když jsem se balila na cestu, v domnění že jedu do země, která je velmi blízko rovníku, jsem si zabalila i šaty a sukni a tílko... které jsem pak teda použila, ale s několika dalšími vrstvami nad či pod. Sice jsem koukala na místní teploty, ale nějak mi už nedošlo, že se od chvíle, kdy vyjedeme z Limy, která je na pobřeží, budeme vlastně celou dobu pohybovat ve výškách nad 3 tiscíce m n.m. Naštěstí jsem s sebou měla tenkou péřovku, která se teda dost hodila, zvlášť v horách, ale vlastně jsem jí používala skoro každý den.

Pokud víte, že máte problémy s nadmořskou výškou, je dobré si přivézt nebo si tady koupit speciální pilulky, které prý dost pomáhají nebo počítat s tím, že budete potřebovat nějaký čas na aklimatizaci. Města v kterých jsme nejvíc pobývali jako Huaráz, Cusco, Arequipa, La Paz jsou všechny 3 - 3,5 tisíce m n.m. a výlety do hor i na běžnou turistiku jsou i do 5 tisíc. 




Pokud to šlo, vyhýbali jsme se organizovaným výletům, ale do některých míst je velmi těžké se dostat jinak než s průvodcem a ve skupině hlavně proto, že na tato místa nejezdí žádná hromadná doprava a taxi by vyšlo ještě dráž.
Organizovaně jsme jeli dvakrát na jednodenní výlety do hor okolo Huarázu, na Lagunu 69 a na mizící ledovec Pastoruri. Většinou v městech funguje spousta cestovních agentur, stačí omrknout Tripadvisor a vybrat tu nejlepší. Průvodci dost často mluví pouze španělsky.
V Bolívii jsme jeli s agenturou na solnou pláň Salar de Uyuni, tam se člověk prostě jinak nedostane. Protože to bylo na dva dny, vybrali jsme si anglicky mluvícího průvodce.


Salar de Uyuni

Bez průvodce jsme si udělali třídenní trek do kaňonu Colca. Dobrá základna je hostel Pachamama v městečku Cabanaconde nad kaňonem, kde vám dají mapku a poradí co a jak a kudy. Ve vesnici není bankomat ani telefonní signál a pro vstup do kaňonu si můsíte koupit turistický lístek za 40SOL (280Kč), tak je třeba s tím počítat. V kaňonu se nejde moc ztratit, takže průvodce je podle mě zbytečný.

Machu Picchu jsme také dali bez agentury, i když se to zdá být na první pohled nemožné. Od Inka trail jsme upustili, protože se za prvé musí rezervovat tak rok dopředu a za druhé je to masovka. Musím se přiznat, že jsem kvůli té představě davů měla i tendence Machu Picchu úplně vynechat, nakonec jsme se ale rozhodli se tam podívat a stálo to za to. Vybrali jsme si nejlevnější variantu - 6 hodin busem z Cusca do Hydroelectriky (zpáteční jízdenky se dají koupit v agenturách v Cuscu, cena asi 350Kč), odkud pak jdete ještě asi 12km pěšky po kolejích do městečka Aquas Calientes přímo pod Machu Picchu. Druhá, 10x dražší varianta, je jet vlakem přímo do Aquas Calientes.  
V Aquas Calientes jsme měli rezervované Airbnb. Protože nás čekala v jeden den prohlídka M.P. a pak cesta dolů a 12km zpět na Hydroelectriku na autobus, rozhodli jsme se vynechat ranní výstup 300 výškových metrů a koupit si jízdenku na ranní bus nahoru na Machu Picchu na který je potřeba vstát a stoupnout si do fronty nejlépe v 5:30, aby člověk byl v 7 nahoře. Lídí bylo nahoře samozřejmě všude spousta, ale i tak to stálo za to. Doporučuji hned po vstupu vyrazit na Sluneční bránu, protože davy s průvodcema se vrhají nejdřív na prohlídku hlavních částí M.P.a tak u Sluneční brány nikdo nebyl.
Vstupenky na Machu Picchu jsme si koupili už v Cuscu, protože prodávají omezený počet lístků na den.


fronta na ranní autobus z Aquas Calientes na Machu Picchu

Další z tipů je možná vcelku jasný, ale vyplatí se to zdůrazňovat... ptejte se, pořád a na všechno dopředu se ptejte, jakmile se nezeptáte na cenu předem je téměř jisté, že zaplatíte dvakrát tolik. Nesnáším smlouvání, ale pokud chcete ušetřit je to prostě nutnost. Místní žijí v představě, že bílá kůže = bezedné konto.



jídlo na trhu pořídíte i za 12Kč
Co mě překvapilo byl fakt, že ceny jsou, pokud se nestravujete výhradně na tržištích, vcelku stejné jako u nás. Samozřejmě zde asi hraje roli gringo příplatek za bílou kůži, ale i tak v obchodech a restauracích jsou ceny dost podobné těm našim, což je dost zvláštní na to že HDP Peru je oproti ČR třetinová. Ubytování je zde ale levné a výběr je velký, takže jsme spacáky a karimatky vezli úplně zbytečně.


Typická cholita v kloboučku - směnárnice na hranicích Peru - Bolívie, která vám vymění peruánské soly za bolivijské bolívary


Pokud budete překračovat hranice po zemi, nezapomeňte se zastavit u celníků a nechat si dát razítko do pasu, je třeba najít jejich kancelář, i když se zdá, že přes hranici volně proudí davy a nikdo to nekontroluje! Předejdete tak značným potížím při případném návratu a kontrole, kdy se zjistí, že jste přešli ilegálně a nemáte v pase razítko (což se nám přesně stalo a měli jsme štěstí, že jsme se vraceli zpět busem a ne letadlem, to nevím jak bychom vyřešili). 


Hranice Peru - Bolívie v Desaguadero je prostě jen mostek přes řeku, celníci nikde, davy proudí...

Rozhodně jsme se necítili nikde v nebezpečí, ani v Peru, ani v Bolívii, ale samozřejmě zdravá obezřetnost je dobrá, asi stejně jako u nás doma. Občas nás někdo z místních upozornil, že se třeba v noci nemáme vydávat do zapadlých čtvrtí uliček. Jeden starší pán v lanovce v La Pazu nás varoval před falešnými policisty a doporučil, že v případě, že nás nějaký bude chtít legitimovat, máme zastavit nějakého místního a zeptat se, jestli si myslí, že to je opravdu policista... ale my se setkali jen s opravdu milými lidmi a ani v noci jsme se necítili nikde špatně a na pocity já dám nejvíc...

Kdybych měla udělat nějaké závěrečné shrnutí, tak cestování po Peru a Bolívii je vcelku jednoduché, pokud máte internet, tak lze spousta jízdenek koupit i přes internet, spoje jsou dohledatelné a prostě doprava funguje vcelku dobře. Způsobuje to značný turistický ruch, který tu je a je potřeba se na něj připravit. Občas se ale stane, že jste třeba i někde náhodou samy... Když to srovnám se zrovna úplně čerstvým zážitkem z cestování po Kubě, tak je to hodně nesrovnatelné :-)

Tak to je asi vše, co mě k cestování po Peru a Bolívii napadlo a mohlo by se třeba někomu hodit... pokud máte nějaký dotaz, klidně mi napište ráda odpovím...

Cestování zdar!






24. ledna 2018

Salar de Uyuni


Noční přejezd z La Pazu do Uyuni netopícím busem nás vyplivl v pět ráno do ranní tmy pouštního městečka s teplotou 5°C.
Náš původní výlet do Peru se musel kvůli tomuhle místu rozšířit o týden v Bolívii, původně jsem si nevím proč totiž myslela, že Salar de Uyuni je v Peru, není a nakonec se ukázalo, že tři týdny v Peru jsou akorát a týden na návštěvu La Pazu a tohoto úžasného místa bylo dobré rozhodnutí. Oprava: nejlepší rozhodnutí! 



Uyuni je takové pouštní městečko, které vzniklo na kraji solné pouště díky těžbě soli, několik rovnoběžných ulic, občasná oblaka prachu, toulaví prašiví psi, chybí tu už jen běžící chomáče trnitých keřů které pohání vítr...



bolívijská moderní architekrura


Uyuni je městečko malé, zato docela živé...



Kousek za městem se nachází tzv. hřbitov vlaků, které tu zůstali po tom, co místní železnice pro dopravu soli z Uynui už neměla co přepavovat, protože těžba skončila. Působí to tu velmi zvláštně, až apokalypticky, písek, pusto a staré zrezivělé mašiny...





Sice jsem psala o tom, že v některých věcech mi chování místních přišlo až tradičně ekologické, v otázce odpadků je to tu bohužel stejné jako ve všech rozvojových zemích... hrůza






Pokud jste o Salar de Uyuni nikdy neslyšeli, tak vězte, že to je největší solná poušť na světě, která vznikla někdy v Neolitu vyschnutím původního jezera, které dalo kromě solné pouště vzniknout třeba i jezeru Titikaka.
Solnou pláň tvoří 10 tisíc kilometrů čtverečních několikametrové vrstvy soli často v kombinaci s vrstvami dalších prvků jako je lithium a nachází se v nadmořské výšce 3650 m n.m.
Ve dne výheň v noci zima jako v morně a v deštivém období tu prší a autem pláň nepřejedete.




Je to opravdu neuvěřitelné místo a poměrně hodně turistické, jediný způsob jak si totiž solnou poušť užít je vydat se na několikadenní prohlídku terenním autem... naštěstí je prostor tak obrovský, že se ta auta v té nekonečnosti ztratí.



Můžete jet několik hodin a ani se nedotknout volantu a vidět jen nekonečnou bílou pláň s horami na obzoru. Pokud tedy nenarazíte na některý z ostrovů. Když jsme se přiblížili k ostrovu Incahuasi, myslela jsem, že mě šálí zrak.



Tenhle ostrov má zroj vody, proto ho Inkové používali jako záchytnou stanici, když přecházeli poušť, ostaní obyvatelé vždy solnou pláň obcházeli, protože z ní měli respekt. A protože má zdroj vody, rostou tady tyhle neuvěřitelné obří kaktusy...





Tyhle obříci (Echinopsis atacamensis) přirůstají 2 cm za rok a napodzim se celé obalí žlutými květy, které přilétají z pevniny opylovat mraky kolibříků...
To jsme už ale naštěstí neviděli, protože to bych asi už definitivně umřela krásou. I tak jsem měla pocit, že jsem v nějakém naprosto neuvěřitelném snu.







Kaktusy kupodivu i produkují kaktusové dřevo, jen musíte počkat, až kaktus sám uschne, když ho porazíte, shnije a dřevo z něj nikdy nedostanete.



Takové kaktusové miminko...














Tohle místo má nesukutečnou energii, člověk se musí pořád štípat, jestli se mu to nezdá a pořád dokola si opakovat, že to není sníh, ani zamrzlý jezero, ale prostě jen fakt hodně soli... a uprostřed tý soli kaktusovej ostrov...




U jednoho stánku s občerstvením jsem si jen tak koupila dinosaura a moc jsem nechápala, proč tu uprostřed ničeho prodávají dinosauří suvenýry, až pak jsem pochopila na co... ale na takový ty trikový fotky na který je to tu jako dělaný potřebujete pořádnej foťák, ne jen telefon (mimochodem foťák z naší minimalistické cestovní výbavy vypadl dávno, všechny cestovací fotky jsou z mého telefonu, zjistila jsem, že to je prostě svobodnější).










Po západu slunce nad solí jsme se ubytovali v solném domě, kde i podlaha byla ze soli a místní ženy si zrovna fascinovaně prohlíželi Elle, bizár.


Ráno jsme viděli divoké lamy vikuně

i lamy domácí...



...co se pasou na zbytcích po už skizené quinoe, která jako jedna z mála plodin dokáže růst na zasolené půdě



Místním muzeem ve vesničce Tahua nás povedl pán, který ho vytvořil ze svého domu a na zahrdě sbírá kameny podivných tvarů z celého širokého okolí. Krom jeho muzejního domu a kostela už tu nezůstalo z vesničky moc domů ani lidí.







Taková pouštní náves, místo kaštanů kaktusy...

z quinoi tu dělají i pivo, dobrý pivo!
kaktusové dveře



A nakonec jsme ještě viděli plameňáky a já se dozvěděla, že svojí sytou barvu dostávají díky tomu, že žerou modrozelené řasy plné karotenoidů a čím jsou lépe živení řasami, tím má jejich peří sytější barvu...







Člověk by řekl, jak je možné, že v tolika soli vůbec něco dokáže přežít. Vlastně tu nic není, jen sůl, slunce, horko a pak zase zima, a přesto je tu tolik života. Ta naše planeta je opravdu zázrak!











Přemýšlela jsem nad favoritem tohoto našeho peruánsko-bolivijského výletu a Salar de Uyuni to vyhrála... prostě to nejlepší nakonec!

Težko říct, jestli fotky můžou zprostředkovat ten pocit a ten zážitek, jaký člověk z toho prostoru, vůně a nekonečnosti má. Když budete mít někdy možnost, vypravte se sem, stojí to za to a bůh ví, jak dlouho tu tohle solné moře bude, je v něm totiž schovaných 70% veškerého lithia na světě a to je hodně bolívarů...