27. července 2017

Dvě porce umění

Až budete v Londýně a bude třeba pršet nebo vlastně i když pršet nebude, doporučuji nevynechat londýnské galerie. Já při letošní návštěvě vynechala shopping, který jsem postupně začala doslova nesnášet (netušila bych, že tohle někdy řeknu, asi stárnu neboco :-o a věnovala jsem poslední půl den v Londýně umění. 


Uchvátila mě galerie současného umění White Cube, kterou najdete ve velmi milé čtvrti Bermondsey kousek od Tower Bridge, plné obchůdků a restaurací.

White Cube je v angličtině také umělecký termín pro všechny galerie s tzv. bílými stěnami, kde se většinou současné umění vystavuje a kromě dvou poboček v Londýně existuje jedna ještě v Hong Kongu, ale to už je trochu z ruky... přesto, že je galerie soukromá, vstup je zdarma.





Už samotná budova galerie z roku 1970 stojí za návštěvu. Je jednoduchá, velkorysá, čistá a její interiéry si dokonale pohrávají se světlem a stínem. Navíc je na rozdíl třeba od Tate Modern malinká, takže vám bude stačit hodinka na projití celé galerie. 


Jürgen Partenheimer, Lichtschwarm 

Měla jsem velké štěstí, že jsem zastihla ve White Cube výstavu Larryho Bella, Smoke On The Bottom
Abyste rozuměli, nejsem žádný znalec současného umění, prostě na sebe jen nechávám vše působit a buď to pro mě energii a náboj má nebo nemá. V tomto případě musím říci, že dílo Larryho Bella na mě zapůsobilo velmi. Určitě velkou roli sehrálo právě prostředí galerie White Cube, kde jsem navíc byla téměř sama. 



Nevím jestli to vynikne na fotkách, ale krychle z volně stojících skleněných desek s částečným pokovem vrhají krásné odrazy a když člověk prochází mezi nimi má pocit Alenky v říši divů.



Celá instalace jakoby byla stvořena pro tento prostor.




Prostě, když budete mít v Londýně hodinku čas, investujte jí do téhle "Bílé krabice"

V galerii moderního umění Tate Modern stojí za to se zastavit i kdybyste měli jen vyjet nahoru do nejvyššího patra prohlédnout si ten neuvěřitelný výhled! 


podle mě jeden z nejkrásnějších v Londýně


Stojí za to prostě vkročit, v jakoukoliv dobu.. můžete pak třeba zachytit takovouhle stínohru slunce, když zrovna potřebujete jen zaskočit u Millenium Bridge na záchod...




Měla jsem tentokrát jen asi hodinku a půl, takže jsem si prohlédla jen jedno patro nazvané Materials and Objects, které představuje umělce pracující s různými materiály a dává nakouknout do historie moderního umění.

série Květy zla, Jiří Kolář








Koláže, to bývala kdysi moje oblíbená disciplína, miluju koláže!

jedna od mistra Picassa


Najdete tu i ikonický exponát, kterým Marcel Duchamp odstartoval konceptuální umění, Fontánu. Toto je tedy jen kopie, protože originál se ztratil, což má vlastně také svojí symboliku...


Fountain, Marcel Duchamp, 1917




Louise Bourdeois


Bývalá elektrárna uprostřed Lodnýna se v roce 2000 proměnila v galerii, a tak to má přesně být

Nakonec bych ráda zdůraznila, že do obou galerií je vstup zdarma, což mi přijde skvělé hlavně v tom, že se člověk opravdu může zastavit jen na skok a necítí se povinen po zaplacení vstupného projít co největší část expozice a pak z toho být tak vyšťaven, že si další návštěvu na dlouho rozmyslí...
¨

20. července 2017

Cesta nad mraky

Občas je dobré, vydat se za hranice všedních dní, neřešit e-maily, položky z to do listu aspoň na chvíli hodit za hlavu a trochu si hrábnout na dno svých sil.
Hodit batoh na záda, vzít hůlky/cepín, nazout pohory/mačky a vydat se na kopec, nad mraky a řešit jenom ty nejzákladnější věci jako jak popadnout dech, počasí, oblečení a jak si dojít přes sedák na záchod.







Mám to štěstí, že mám kamarády horolezce, které občas svolí a vezmou i svoje kamarády-lemry někam do hor. Mají můj obdiv, protože já být jima si nás na triko teda nevezmu.  







Tentokrát nám Ondřej s Janou naplánovali výstup na Grosses Wiesbachhorn, s přespáním na Heiner-Schweiger-Hause ve výšce 2008 m n.m. kde jsme měli jak já říkám trpasličí ubytování - lager pokoj se spoustou paland. A pár z nás už taky slušnou výškovou nemoc.



Počasí moc nevypadá na červenec, v tuhle dobu měl být sníh až nad 3000 m n.m., takže se nám podmínky trochu ztížily, v sedm ráno nasazujeme mačky už u chaty a začínáme zmrzlou déčkovou ferratou, která nakonec odradila půlku naší lemra-výpravy, ta to při představě, že takhle to bude až nahoru, rovnou vzdala.





Já si ale řekla, že se teda jen tak nevzdám 50 metrů za chatou a jako hrdý Budžes vytrvám! 




Ledová skála se naštěstí po pár stech výškových metrech přehoupla ve sníh a otevřely se nevídané výhledy na Mooserbodenské přehrady a okolní kaprunské ledovce... 


Pak už jen projít mrakem

a stoupat


a stoupat a stoupat

až nad mraky


Grosses Wiesbachhorn - 3564 m n.m. - dobit!



Prostě vylézt jednou za čas na pořádnej kopec je neuvěřitelnej dobíječ energie a dodává to pořádný nadhled, doslova, skoro jsem zapomněla, jaký to je!







A pak "seběhnout" 1500 metrů zpátky k přehradě a nevěřit tomu, že jsme to zvládli...



V kalendáři červenec, nahoře tak únor a po cestě duben...





Díky, hory, za vlídné přijetí a otevření své náruče a obzorů, je to ale krásně na světě!